„Galové se nebojí!“ opakoval si Gariictix, ale bylo v tom spíše něco zoufalého.
Keltské bojové carnyxi ryčely svou kakofonickou píseň a dodávaly znaveným Galům odhodlání. Odhodlání k čemu? Byla ještě naděje? Hleděl na mrtvé a raněné a snažil se odhadnout, jaké ztráty utrpěli římani zakopaní ve svých pozicích. Při posledním zuřivém výboji se nepodařilo prolomit cestu k bráně pevnosti, ve které se bránil vůdce povstání – slavný Vercingetorix.
Stál, těžce oddechoval, věděl, že to tak musí být. Řím si podrobil Gálii a Vercingetorix byl poslední, kdo mohl vyvést sjednocené keltské kmeny z útlaku. Teď se rozhoduje, jestli bude galská starodávna kultura zašlapána legiemi do prachu římské civilizace. Tady se uvidí, jestli budou hrdé kmeny vyvražděny, tak jako se to stalo Helveciům u Avarica, zda bude galština a tradice zapomenuty a pro příběhy druidů se v latině nenajdou ta správná slova. V latině, tom jazyku, který poslední dobou vytlačoval starobylou řeč galských kmenů.
Přál si, aby se tohle všechno nestalo. Byl unaven bojem a snažil se sebrat poslední síly. Seřazení legionáři na provizorním opevnění kolem zákopů jako by odráželi železnou a neúprosnou vůli jejich vůdce Gaie Júlia.
Mezi těžkými olověnými mraky vysvitlo slunce. A Gariictix už věděl. Věděl, že nesnese, aby s ním jeho děti mluvili latinsky, věděl, že je to možná naposledy co vidí slunce, ale teď si byl jist. Tady dokáže svým předkům, že na něj můžou být hrdí.
“Synové Gálie“, zvolal rozhodným hlasem, “jdeme se poklonit našemu vůdci, Vercingetorixovi! A žádný římský pes nám v tom nezabrání!“

———————————————————————————————————

The grass was as green as it always was that sinister day
The Blackbird sang their songs as they always did that black-letter day
The day we passed the great gate for the very last time
I did not look back, I knew we’d stay

I knew they I would not let us go leave the death strip
I saw the gleam in their eyes of fear and enslavement
Suffering from the crushing weight

Beloveth ground take me home

Alesia, Alisanos
Wake me when I’m gone
Ianotouta, eternity
Proclaim our barren sacrifice

On that ground we cherished life
We embraced death
As the children’s cries trailed off
Sob yielded deathly hush

Alesia, Alisanos
Wake me when I’m gone
Ianotouta, eternity
Proclaim our barren sacrifice

The grass was as green as it always was that sinister day
As we walked the alleys like thousand times before
I knew we’d stay

Alesia, Alisanos
Wake me when I’m gone
Ianotouta, eternity
Proclaim our barren sacrifice

Outside Alesia
We offered a living sacrifice

Outside the doors of Alesia
Where our tears run dry

———————————————————————————————————

Tráva byla tak zelená jako vždycky bývá v zlověstný den
Kosi zpívali své písně jako vždycky v takto temný den
V den, kdy jsme prošli velkou branou v opravdu posledním okamžiku
Neohlédl jsem se, věděl jsem, že bychom měli zůstat

Věděl jsem, že bych nás neměl nechat opustit pruh smrti
Viděl jsem v jejich očích záblesk strachu ze zotročení
Trpící kvůli zdrcujícímu břemeni

Milovaná země, vezmi mě domů

Alesie, Alisanos (=bohyně)
Vzbuď mě až pujdu
Ianotouta, věčnost
Přijmi naši bezcennou oběť

Na této zemi jsme si cenili života
Objali jsme smrt
Když se dětský pláč odešel
Vzlyky přinesly smrtelné ticho

Alesie, Alisanos (=bohyně)
Vzbuď mě až pujdu
Ianotouta, věčnost
Přijmi naši bezcennou oběť

Tráva byla zelená jako vždy, tento neblahý den
Když jsme kráčeli alejemi jako tisíckrát předtím
Věděl jsem, že bychom měli zůstat

Alesie, Alisanos (=bohyně)
Vzbuď mě až pujdu
Ianotouta, věčnost
Přijmi naši bezcennou oběť

Venku z Alesie
Jsme nabídli živou oběť

Venku ze dveří Alesie
Kde vyschly naše slzy